Datacentrum na orbitě? Google a SpaceX zkoumají limity fyziky a peněženky

Hlad AI po energii roste exponenciálně. Každá nová generace modelů vyžaduje násobně větší farmy serverů, které spotřebují elektřinu menšího města a generují obrovské množství odpadního tepla. Proto zprávy o jednání Googlu a SpaceX dávají smysl. Alespoň na papíře.

Myšlenka je jednoduchá. Na orbitě máte téměř neomezený zdroj solární energie a pro chlazení zdánlivě nekonečný chlad vesmíru. Realita je ale brutálně složitější. Fyzika se nedá obejít.

Největší mýtus je chlazení. Ano, vesmír je mrazivý, ale vakuum je zároveň dokonalý tepelný izolant. Je to princip termosky. Teplo z procesorů nemá kam „přestoupit“ vedením nebo prouděním. Jediný způsob, jak se ho zbavit, je vyzářit ho pomocí masivních radiátorů. Ty jsou těžké, drahé a zvyšují cenu za vynesení na orbitu.

Pak je tu latence. Světlo má konečnou rychlost. I při ideální nízké orbitě 500 km trvá signálu cesta tam a zpět minimálně 3,3 milisekundy. V reálném provozu mnohem déle. Pro dávkové trénování modelů je to přijatelné, ale pro inferenci v reálném čase je to diskvalifikující.

Dalším problémem je radiace. Kosmické záření neustále bombarduje elektroniku a může náhodně měnit bity v paměti (tzv. Single-Event Upset). Představte si to jako mikroskopický meteorit, co trefí tranzistor a přepíše jedničku na nulu. Vyžaduje to drahý, radiačně stíněný hardware, který je z principu pomalejší a méně výkonný než špičkové pozemské GPU.

A nakonec cena. Dostat dnes kilogram nákladu na orbitu stojí zhruba tisíc dolarů. Běžný serverový rack má skoro tunu. To je skoro milion dolarů jen za dopravu, a to nepočítáme specializovaný hardware. Celá ekonomika stojí a padá na tom, jestli SpaceX dokáže srazit náklady na start s lodí Starship na zlomek současnosti.

Takže ano, testovací satelit s H100 na palubě je jedna věc. Provozovat ale rozsáhlé AI a HPC clustery na orbitě je momentálně spíš inženýrská fantazie. Je to sázka na to, že se zákony ekonomiky změní dřív než ty fyzikální.